Ve strakonickém týdeníku byl dnes otištěn článek o našem táboře. Zde je jeho obsah.
Táboření na palouku mezi lesem a vilovou čtvrtí
ŘEPICE –Evidentně je nic nerozhodí. Teploměr může prasknout pod náporem sluníčka, všem se leskne pot na obličeji, ale děti se zrovna těší, že poběží závod lesem. Jo, pod stromy bude fajn. Jen slovo běh by v tropech kdekdo raději vyloučil z aktuálního slovníku. Je čtvrtek 1. srpna a prázdniny začaly odkrajovat z druhé poloviny koláče. Finišuje i letní tábor v Řepici. Je zvláštní na pohled.
Je kolem desáté dopoledne a vesnice, nejlepší v České republice za rok 2012, je mrtvá. Lidi jsou v práci nebo na dovolené, ostatní zalezlí doma. Náves těžce oddechuje. Ani lístek se nepohne. Jen zpoza Ratejny se ozývají rány. To tady pár zedníků staví novou školku. V 21. století na obec s necelou pětistovkou obyvatel věc unikátní. Otevřou ji v září. Odbočkou do příkrého kopečka vyjíždíme k lesu, kde je vilová čtvrť. Krásné domy, louka, les. A právě na louce, momentálně vyprahlé, stojí stany. Jde nás přivítat Jitka Chvostová. Rovnou konstatuje, že jestli poběžíme s dětmi lesem, že nás nastříká repelentem, protože komáři žerou. Fotograf Honza Škrle zabublá. Prý se do lesa podívá, ale rozhodně nepoběží. Myslím si o sobě totéž. To už Vladimíra Tíkalová svolává nástup. Překvapuje mě, jak malé děti tady jsou. Dost pětiletých, šestiletých. Čekáme, až se vrátí hlavní vedoucí z nákupu. Je to Martin Tíkal, manžel Vlaďky. Bydlí přímo u louky a jsou to takoví nadšenci, že svůj barák v pohodě využívají i pro účely tábora. Sprchují děti ve své koupelně, perou jim ve vlastní pračce, to když se umažou a zjistí, že je maminka dostatečně nevybavila. Blázni? „I tak se to dá říct a řada lidí si to myslí a klepe si na čelo,“ přiznává s klidem Martin Tíkal. Občanské sdružení Děti Řepice, které s manželkou založili, je totiž velmi aktivní a někteří se domnívají, že jsou prý akční až moc. „Nás to baví, na tábory jezdím osmnáct let. Pro mě je to lepší dovolená, než ji strávit někde v Egyptě na pláži,“ říká vedoucí. Vlastní dovolenou věnují s Vladimírou dětským táborům v Řepici už od roku 2008.
V kuchyni
Ještě než si s pohodářem Martinem sedneme do jednoho vyvětraného stanu, kde mají vedoucí zázemí, zajdeme na výzvědy do kuchyně. I ta je ve stanu, ale pevném, vojenském. Jedna z mladých kuchařek sedí na židli a krájí zeleninu. „Dneska budou těstoviny s boloňskou omáčkou, v těhle hicech děti polívku jíst nechtějí. Spíš si dají zeleninové salátky, ty baští,“ informuje Markéta Sosnová, pro kterou je role kuchařky na táboře premiérou. „Na tábory jsem jezdila a vařili jsme si na nich sami, takže vím, co to obnáší a řepické podmínky mě nepřekvapily.“ Dozvíme se ještě, že největší úspěch sklidila pizza. Napekli šest plechů a jen se po ní zaprášilo. Ani na vedoucí nezbylo. Markéta je učitelka. Věnuje se dětem v mateřské škole v Drahonicích. Žije ale v nedalekých Cehnicích. Její kolegyně Nikola Mošnerová je ze Strakonic a právě čerstvě a zdárně dostudovala architekturu a stavitelství. „Sháním práci, na Strakonicku nemám šanci, spíš v Praze,“ hlásí a cosi míchá v míse. „Je to poprvé, co takhle pomáhám na táboře a je to tu fajn. Vedoucí bych dělat nechtěla, kuchyně mi vyhovuje.“ Necháme kuchařinky jejich osudu. Pomalu se blíží oběd…
O šikovnosti a nešikovnosti
Tíkalovi pořádají jeden velký tábor, který trvá třináct dní a jezdí na něj přes padesát dětí. A jeden malý tábor, který je týdenní. O zájemce nemají nouzi. Když začínali, hned napoprvé se přihlásilo třiadvacet dětí, některé se pravidelně vracejí. „Letos máme i pětileté, a to je dost náročné. Příští rok bude platit podmínka, že dítě po prázdninách nastupuje do školy,“ říká Martin Tíkal. Je na šestiletých poznat, že je rodiče doma k něčemu vedou nebo můžou vést zahálčivý život? „Samozřejmě, že se to v terénu projeví a je úplně jedno, jestli je dítěti šest nebo dvanáct. Někdy nás překvapí, že neumějí třeba ustlat spacák nebo rozsvítit baterku. Počítač umí pustit každý, ale to tady nevedeme.“ A mobily? „Zakázat se nesmí, řešili jsme to. Takže máme fígl. Dělám hloupého – to mi celkem jde – a řeknu: ty máš krásný mobil, půjč mi ho, ty tu máš i hry, dokonce filmy – a druhý den mají vybitou baterku. Ti, co nás prokoukli, nám telefon už nepůjčí. Schovají si ho, aby jim vydržel co nejdéle.“
Dovolená pro děti
Ještě vloni a předloni v Řepici pořádali i příměstský tábor. To je takový, kdy rodiče děti přivedou ráno a večer si je vyzvednou. Pro organizátory to ale není jednoduché. Děti jednou přišly, jednou ne, těžko se slaďoval program. „Klasický tábor si dokážeme kočírovat. Naladit děti na režim, který potřebujeme. Většinou druhý třetí den fungují dle našich představ,“ poznamená Martin. Zajímá nás, jestli je rozdíl mezi tábory před dvaceti lety a teď. Vedoucí se zamyslí. „Kdybychom chtěli, můžeme samozřejmě současný styl tábora posunout o dvacet let zpátky, do lesa, vařit na kotlíku, spát pod plachtou. Ale dnešní děti by se nudily. Kdybych řekl, že dnes bude jedna parta celé dopoledne škrábat brambory a vařit pro ostatní, asi by mi ty brambory hodili na hlavu. Děti si prostě zaplatily dovolenou a my tady jsme od toho, aby se jim ta dovolená líbila.“
Kraul na louce
Dnešní tábor je tedy o zajímavých aktivitách, s nimiž se prckové běžně nesetkají nebo jim je rodiče nemohou dopřát. Martin Tíkal s nimi sjížděl Otavu od Střelských Hoštic k strakonickým jatkám na raftech, pozval do Řepice na palouk vojáky, kteří ukázali něco z bojového umění, přijeli kovbojové, kynologové, hasiči. „To bylo skvělý,“ vypráví vedoucí, „modré nebe a já dětem oznámil, ať si zavřou stany, protože za čtvrt hodiny prší. Hahaha, nevěřily. Pak se na rohu objevila hasičská tatra s devíti kubíky vody a Jarda Chvosta – profesionální hasič, který tu bydlí – s vodním dělem. Ta reakce dětí byla úžasná. Některé se okamžitě svlékly do plavek a některé si vzaly pláštěnku. Té vody tady bylo tolik, že ležely na louce a plavaly kraula.“
Nebo koupání. Nechodí na řepické rybníky, což člověka okamžitě napadne. Prý jsou špinavé. Jezdí autobusem na Slaník na jez. „Tam je krásné koupání. Jemný píseček jako u moře, děti kloužou po zadku po těch obroušených kamenech, řádí, děláme s nimi lumpárny, je to fajn. S sebou vozíme várnice s pitím, máme svačinu, nic nám nechybí. Umíme si to užít.“ Není pochyb. Jsou-li všichni naladění na stejnou notu.
Jednou nohou v kriminále
Obec občanskému sdružení Děti Řepice hodně pomáhá. Je pro něj partner. Třeba louku, kde je tábor rozložen, půjčuje zdarma. Martin Tíkal ji na oplátku celoročně udržuje. Obec se stará také o odpady, půjčuje některé stany. Pořád myslím na to, že si vedoucí troufnou jet s dětmi na raftech. Jako bojácná matka vidím černé scénáře, jak se děti topí a volají o pomoc. Je to přehnané, ale stát se může ledacos. A vedoucí jsou vlastně pořád jednou nohou v kriminále. „To byste nemohla pořádat nic,“ mávne rukou Martin, „všechny děti mají samozřejmě vesty a ony poslouchají. Jezdí s námi zdravotník, máme dohodu s nemocnicí, s doktorkou, jsme jištění, kdyby se něco stalo. Když jsem byl na školení hlavních vedoucích, kolega tam říkal vtip. Víte, kolik nohou je pod stolem, když u něj sedí turecký, americký a český vedoucí tábora? Jedna. Turek sedí v tureckém sedu, Američan má má nohy na stole a český vedoucí tábora je jednou nohou v kriminále. Něco na tom je. Ona u nás totiž neexistuje legislativa, která by se týkala vyloženě dětských táborů. Bereme informace, kde se dá. Jsme členy České rady dětí a mládeže, chodí nám aktuální zprávy, co se může a nemůže, jaké jsou normy pro stravování nebo v dozoru.“
Nadšenci. Opravdu
Běh lesem ještě neskončil. Ti, co doběhli, jsou pod létajícím stanem pod stromy a dlabou do dřeva. Jiní malují. Nebo si hrají na lanové dráze a jiných herních prvcích, které tu zůstávají celoročně pro potřeby místních dětí. Martin už dnes ví, že 1. března příští rok spustí na webových stránkách přihlašování na další tábor. Velký stojí 2999 korun, malý týdenní 1999. „Nevím, jestli je to málo nebo hodně, ale akorát tak vyjdeme,“ pokrčí rameny vedoucí. Mezi řečí jen tak ještě prohodí, že elektřinu a vodu platí ze svého – tedy ze svého domu. Nadšenec. Klobouk dolů. A to si zcela jistě řada lidí myslí, jak si hezky vylepší rodinný rozpočet. Asi těžko. Soudí se snadno, když nevidíme pod pokličku.
Jarka Krejčová
Poděkování
Občanské sdružení Děti Řepice děkuje strakonické pekárně a její zaměstnankyni Evě Soukupové za dodávání pečiva a pomoc na táboře.
Anketa
Jak se vám na táboře líbí?
Šimon Vladař, Strakonice
Byli jsme u hasičů ve Strakonicích. Udělali nám pěnu, ta byla bezvadná. A také nás vyvezli plošinou nahoru. Tenhle tábor je dobrý. Jsem tu poprvé a je to můj první tábor.
Simona Chvostová, Řepice
Já tu jsem pošestý. Je tu zábava, baví mě soutěže a hlavně tu je moje mamka a dělá také vedoucí. Byla jsem i na velkým táboře na čtrnáct dní a tam se mi moc líbila hra píšťalky. Při ní se chodilo lesem a já si od kopřiv popálila celé nohy a byla popíchaná od bodláků. Dobré byly také rafty.
Nikol Holmanová, Rovná
V Řepici jsem poprvé. Tábor objevili naši a já neprotestovala. Super byla návštěva u hasičů. Mohli jsme se koupat v pěně. Mě baví všechno, hlavně když je to dobrodružný.
Michal Tíkal, Řepice
Je to tady dobrý. Líbí se mi hra šišky. To musíme ve skupině běžet k hromadě šišek a na koho nezbyde, ten vypadává. Je to jako hra na židlovanou. A tak tady dobře vaří. Dobrej byl řepickej hamburger.
-kre- Foto Jan Škrle